Ondřejovo okénko

TÝDEN.CZ

23. 11. 2017
Rubrika: O penězích

O ekonomii IV: Růst bohatství a jeho vylepšovatelé

Autor: Ondřej Čapek

29.11.2008 18:03

Máme podporovat některá odvětví, abychom dokázali bohatnout rychleji? 

Trochu akademické terminologické nudy úvodem: Klasická makroekonomie popisuje dvě základní růstové teorie: Podle exogenní teorie růstu je intenzivní růst (růst na základě zvyšování účinnosti výrobních faktorů) tažen technologickým pokrokem, který však je nezávislý na hospodářské politice země (odtud slovo exogenní). Existuje i extenzivní složka tohoto růstu závislá na prostém růstu výrobního faktoru tady daná tempem růstu počtu obyvatel. Teorie endogenního růstu si jednak všímá jednak keynesiánských růstových modelů založených na sledování vlivu kapitálu na hrubý domácí produkt. Podle ekonoma R. E. Lucase vedou investice do vzdělání, vědy a výzkumu k vyšší kvalifikaci pracovníků a vyšší četnosti kvalifikovaných pracovníků ve struktuře obyvatelstva a vyšší budoucí růst – jdou tedy pozitivní externalitou (viz definice negativní externality, třeba ve formě znečištění vodního toku, které poškozuje užitek jiných aniž by jim to znečišťovatel nějak finančně kompenzoval).

Problematika endogenního růstu plynule přechází až v naši českou diskusi o transformaci, ve které se trochu chaoticky používaly Hayekovy teorie o spontánním řádu, přičemž sám Hayek, který zažil pád komunismu jako devadesátiletý, se transformací státem řízené ekonomiky příliš nezabýval. Hlavní cíl jeho práce bylo poskytnout argumenty proti inženýrsky pojatým změnám celé ekonomiky, ať už se to dělo v rámci demokratického, či totalitního státu. V této diskusi se v zásadě střetávají dva tábory: první „klausovský“ tvrdí, že je třeba zhasnout a počkat, až pravidla vzniknou spontánně. Tento postoj lze formalizovat pomocí teorie her, podle níž prvek opakování ve hře má vliv na učení a se a kultivaci na chování hráčů. Podobně funguje i umělá inteligence neuronových sítí. Výsledkem je specifický, nepřenosný systém pravidel spontánně vzniklý a tedy optimalizovaný na dané podmínky. Druhý tábor „mlčochovský“, pojmenovaný pro naše potřeby dle profesora Fakulty sociálních věd UK Lubomíra Mlčocha, naopak trval na nutnosti stanovit jasná pravidla jak morální, tak tržní regulace (třeba převzetím rámcového zákonného rámce ze západních ekonomik) a teprve po té začít privatizovat, či obchodovat na burze.

Je zajímavé sledovat, jak se střídaly sympatie veřejnosti k těmto dvěma extrémním pozicím (či jejich kombinacím). Nejdřív dominoval postoj klausovský, potom mlčochovský teď jakoby se kyvadlo vracelo zpět: Například Tomáš Sedláček píše: Před deseti lety by se českého bankovního sektoru - nemluvě o burze - nikdo nechtěl dotknout ani krumpáčem. … Dnes jsou česká ekonomika, naše bankovnictví či koruna vnímány jako bezpečný ostrov v nejistém světě. Trvalo nám to bratru skoro dvacet let. … Poučili jsme se z příliš bujarého podnikání a naše finanční domy byly od té doby ostražité. Toto tvrzení dává za pravdu spíš „klasovcům“, protože ona vyspělá západní pravidla zklamala, kdežto naše, díky evolučně získané zkušenosti nikoliv. Všimněte si oné nezastupitelnosti naší české zkušenosti: český bankovní odolává nikoliv proto, že by češi byli lepší odborníci, ale jen proto, že už obdobnou krizi máme za sebou. Nabízí se zde analogie s imunitou organismem a očkováním: organismus nemoci odolá jen pokud obsahuje protilátky (ví jak reagovat) a tyto protilátky mohou vzniknout jen díky předchozí zkušenosti s nemocí, či její oslabenou formou. 

O vztahu (nepsaných) pravidel, zákonných norem a svobody bylo napsáno mnohé. Někde jsou pravidla vždy omezením svobody (Kropotkinův anarchismus), někde jsou její podmínkou (konzervativně čtení Hegela) Co když ale ekonomická prosperita měřená jako růst HDP vůbec nezáleží na nějaké západní verzi svobody, či dokonce země, které zavádí „západní svobody a demokracii“ se potácí v krizích a chudobě, kdežto režimy jiného typu rychle rostou? Nejde jen o bohatnoucí, ale stále totalitní Čínu, ale třeba i o „podivný“ komunistický indický stát Kerala, kde se u moci střídá komunistická strana a ekonomický systém je spíše socialistický stát blahobytu, se silným státem řízeným sektorem služeb, než ryzí kapitalismus. 

Jedno z možných liberálních vysvětlení může být založeno na Coaseho definici firmy: firma je definovaná jako suma direktivních mimotržních vztahů. Každá firma je v posledku více, či méně totalitním útvarem, svobodná a dobrovolná směna se odehrává vně, mezi firmami a jednotlivci. V tomto úhlu pohledu je Čína, či Indická Kerala jako jedna prosperující firma, jejíž růst a bohatství je závislé na vnějším světě – a je dán schopností imitace a převzetí jinde tržně prověřených principů a výrobních postupů. Tak trochu extrémní „mlčochovský“ postoj: pravidla pro „montovny“, či výrobní postupy nemusí být pokaždé znovu evolučně objevována, ale převzata, a direktivně implementována. Země se sice nedostane na špici, ale i rychlé dohánění USA je úspěch. Liberál jen může škodolibě dodá: dočasný úspěch (co se stane, až zbohatnuvší elity a střední třída bude chtít svobodu, k její realizaci naprosto chybí institucionální základ a tradice) a úspěch závislý na jiných (není tažen domácí poptávkou, až nastane krize, USA kýchne a Čína dříve či později dostane rýmu). Kromě toho, jak jsem vysvětlil v předchozím příspěvku: HDP je ukazatelem zdravého růstu, pokud je generováno dobrovolnou směnou. Čínský růst HDP, založené na exportu, kde se výroba děje až v polovojenských podmínkách, nemusí zcela nutně znamenat onu kýženou prosperitu. 

Bohatnout by se mělo plynule, propady by neměly střídat rozežranost 

Jak dosáhnout plynulého ekonomického růstu - a hlavně měli by to ekonomové (pomocí státu, či centrální banky) nějak řídit a ovlivňovat? Problémem je jeho nerovnoměrnost, cykličnost. Některé „divočejší“ teorie institucionální ekonomie konstruují dlouhodobé predikce o vlivu stárnutí institucí na ekonomický výkon, podle kterých lze obhajovat nutný úpadek „starých ekonomik“ třeba díky rostoucí korupci a klientelismu v systému. Tyto teorie jsou často inspirované Oswaldem Spenglerem a vysvětlují například úpadek Říma a Britského impéria, či naopak masivní růst poválečného Západního Německa (protože na zelené louce se lépe a rychleji buduje). Jiné teorie institucionální ekonomie nespojují cykličnost s vznikem a úpadkem celých civilizací. Periody jednotlivých cyklů jsou podle nich dané, existuje opakování cyklu po určité době, dokonce rozeznáváme různé cykly způsobené různými příčinami: krátkodobé (Kitchinovy cykly trvají max. 40 měsíců, příčina v zásobách), střednědobé (Junglarovy cykly trvají 10 až 11 let a jsou spojeny s nestabilitou investic) a konečně dlouhodobé (Kondratěvovy cykly dlouhé 50 až 60 let, příčinou je populační růst, vědecko-technický rozvoj, nové technologie). 

Všichni ekonomové hlavního proudu (mainstream economics) se shodují v tom, že ekonomický systém se z podstaty věci vyvíjí cyklicky, jeho výkon kolísá v čase. Spor je o to, jestli se s tím dá něco dělat:

Ne nedá, říkají liberálové, informace jsou rozptýlené a jednotliví aktéři se vzhledem k celku rozhodují efektivněji, než stát. Ten je příliš těžkopádný, reaguje se zpožděním. 

Ano, je to nutné, říkají intervencionalisté a to minimálně ze dvou důvodů: jednak existuje „veřejný zájem“ a druhak investoři ponecháni sami sobě se chovají jak hejno rybek. Když se jedna lekne, otočí celé hejno (Keynesova metafora). My, státní regulátoři, jsme zde od toho, abychom protipohybem (regulací ceny peněz) vyrovnávali zmatečné pohyby hejna, případně zvyšovali náklady na změnu směru rybiček (poplatky z transakcí na burze, v určitém smyslu i opatření fiskální politiky jako je podpora v nezaměstnanosti, atd.) 

Jenže, kontrují liberálové, jak my, státní regulátor, víme, že jsme vně onoho akvária? Jak víme že jsme akvaristou, nikoliv pouhou vypasenou a velkou rybou, která ani nemusí být největší z hejna? Především: Podle liberálů stát jen odsunuje problém do budoucna. To je příklad krize v roce 1929, která měla nastala dříve a být pouze menší, omezená na určitý sektor. Nekonala by se nebýt FEDu, co do několik let před tím uměle zvyšoval monetární bázi (pumpoval peníze do ekonomiky). Další výhrada: veřejný zájem je jen maskovaným zájmem těch lépe organizovaných nátlakových skupin – případ Detroit vs. Silicon Valley: podle těchto kritiků výrobci automobilů v USA prosazují své zájmy na úkor chaotického a nového odvětví IT. Konečně státní politika může i po dobu až dvaceti let fungovat správně anticyklicky, ale pro efektivitu jeho intervencí je třeba jejich utajení, musí být z hlediska trhu exogenní, ekonomické subjekty je nesmí zahrnout do svých kalkulací (takto se vysvětluje krach keynesiánské politiky v sedmdesátých letech). Jakmile riskuji přes míru, protože vím, že je politicky neúnosné, abych padl, jde o případ morálního hazardu. Kromě toho stát nemusí být tou největší rybou v hejnu. To je případ spekulace George Sorose z roku 1992 na pokles libry, de facto sázka proti závazku Británie udržet se v Evropském mechanismu směnných kurzů. 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  3.57

Diskuze

Ondřej Čapek

Texty, co jsem rád napsal a nešly uplatnit jinde
moje-maly.JPG
Oblíbenost autora: 6.52

O autorovi

"No ty seš intelektuál, akorát ti to kazí nějakejch patnáct procent z Kolbenky" ocapek@gmail.com

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930