Ondřejovo okénko

TÝDEN.CZ

25. 7. 2017
Rubrika: O špatných věcech

Pornografizace války v Gaze

Autor: Ondřej Čapek

12.01.2009 11:27

Když byla válka Irák - Irán byl jsem jako sedmiletý v Bagdádu, bydleli jsme ve starší obytné čtvrti. Nepamatuji si přesně intenzity iránského bombardování, nechci ho srovnávat s dnešní Gazou. Vím ale, že bylo bombardováno letiště. Vím, že jsme přemýšleli kde je nejtlustší zeď a řadu let poté mě vadily petardy. Byla zde určitá, i když malá možnost, že mě to zasáhne. Byl bych hezká mrtvola: detailní záběry mého mozky, krve a hustých zrzavých vlasů by zvedly Guardianu obrat a ten fotograf by si taky na své přišel.

Situace první: Informace a obraz 

V pražské metru se občas objevují barevné fotky čerstvě potracených lidských plodů. Ten, kdo je vylepuje, by ale asi zvolil jinou formulaci: zavražděných dětí. Máme zde dvě roviny komunikace: tou první je racionální diskuse o tom, kdy a kdo může provést potrat (je v tomto rozhodnutí kompetentní pouze matka, ošetřující lékař a nebo má za matku rozhodovat místní komunita?) Jde o složitou otázku a osobně nevěřím, že by měla nějaké předem jasné řešení mimo rámec místního společenství. Za jinak stejných podmínek se rozhodne odlišně běžná Polka a běžná Češka a já opravdu bych nechtěl být v roli toho, kdo by v tom musel mít poslední slovo „zákonodárce“. 

Vylepovač v metru tuto individuální sféru nerespektuje, má jasno: interrupce je vražda. Jistě má na svůj názor pravdu, ale má právo na užitou metodu jeho propagace? Jde o fundamentální argument, protože v případě Gazy se bude opakovat: je určité správné, aby žena byla plně informována, ale spadají do této informovanosti i ony fotografie? Pokud ano, představme si následující situaci: genetické testy odhalí, že dítě bude mít Downův syndrom. Nastávající maminka je zdravá, nebyl by problém pro ni mít další jiné, s vysokou pravděpodobností zdravé dítě. Na vadu plody se přišlo včas, interrupce by pro ženu neměla zdravotní následky. Morální dilema, které mne teď zajímá zní jinak, než jak se má žena rozhodnout (to samozřejmě existuje), ale jak ji má (státní) autorita v jejím rozhodování podpořit: je správné, jako součást informace, promítnout ženě film, či obrázky potratu, protože přece tak to vypadá? Protože jsem muž, pro mě tato otázka zní trochu jinak: akceptuji, že každá žena má povinnost podstoupit nejen pohovor s lékařem o možných následcích a komplikacích (tady asi panuje shoda, že ano), ale že jí má být ukázáno jak to při zákroku vypadá? Následující argumentace stojí na mém přesvědčení, že informace ano, obrazy už ne. 

Situace druhá: Obraz sám o sobě

Asi nejlépe popsal prioritu obrazu nad informací Karel Dolejší v BL: "Nemohu být výmluvnější než hlava mrtvé holčičky vyhrabaná z trosek, jež vyhlíží z hlavní stránky serveru Jordan Times. Její mlčení nežádá dalších vysvětlení, ba dokonce je ani nepřipouští." Pokud je dostačujícím definičním znakem pornografie nikoliv nahota, ale jakékoliv znázornění lidí, která nemá jiný účel, než podněcovat na ryze pudové úrovni (třeba soucitu), potom jsou tyto obrazy „pornografické“. Pornografie vzrušuje a zabraňuje diskusi a právě to dělají i fotky mrtvých dětí, lhostejno jsou - li oběťmi války a nebo potratu. Mezi tímto extenzivním výkladem pojmu „pornografie“ a tradiční pornografií existují i další spojnice: 

Vadí mi anonymita obětí. Podobně jako bytosti odnikud v pornofilmech, které jsou plně definovány tím že souloží, tyto stránky ukazují typy, jejichž společným znakem je smrt, ne osudy: a family as their house is targeted by the Israeli air force, A young man …A ten year old child, ….a child less than 5 months… Smrt se přestává být vyvrcholením individuálního příběhu, stává se pouhým symbolem, znakem, logem války a „zločinného Izraele“ - a nikoho už nezajímají jména a důvody. Jistě jsou někdy uváděna i jména, ale i v těchto případech jde o pouhou typizaci díky věku a jménu, příběh ve smyslu „detektivního“ vyšetřování chybí. Kvalita se překlápí v kvantitu, rozhoduje počet, podobně jako v pornofilmu, kde děj neplyne z vnitřní logiky příběhu, ale z prostě potřeby aliterace každého s každým v požadovaných pozicích. 

Dále mi vadí odhalenost mrtvol. Jestliže o předchozím bodě nepochybuji, v tomto případě se dostáváme z kategorického rozhodování (buď a nebo), do otázky míry. Na jedné straně je lidská nahota i utrpení je zobrazitelné a je zobrazováno způsoby, které jsou svrchovaně umělecké a adekvátní velikosti tématu. Nahota může být jak zobrazení nevinnosti, tak pornografickým produktem. Opět je zde určující spíš historický kontext a hodnoty soudobé společnosti: viktoriánské fotografie nahých dětí nejsou dobovou pedofilií, jakkoliv ty samé obrázky dnes jsou stejně „správně“ chápány jako dětská pornografie. Barvité popisy násilí a jeho zobrazování v textech reflektujících třeba válečné události náboženských válek sedmnáctého století mají již určitý propagandistický záměr a v tomto případě se lze ptát už podobně jako dnes. Kniha Johna Foxe z roky 1563 Book of Martyrs obsahující výčet křesťanským mučedníků (s důrazem na umučené anglikány na během panování královny Marie) se stala základním kamenem „britské“, protestantské identity a právě děsivé popisy mučení anglikánů papeženci vedly k celonárodnímu odporu proti katolicismu v politické rovině proti „jakobínské“ Francii. 

Současném technologie nás staví před unikátní situaci. Poprvé v historii kdokoliv může zaznamenat dění okolo sebe aniž by k tomu potřeboval něco umět a to v kvalitě, co se zdá být realitou samou. Nepoškozuje tato pornografizace v samém základu tradiční liberální západní společnost, nevratně a radikálně? Nebylo by to poprvé: technologie umožnily nejen současný blahobyt, ale i dočasné příšerné podmínky námezdní pracovní síly v prudce se industrializujících měst, masovou manipulaci davů ve dvacátém století a poskytly prostředky Hitlerovi a Stalinovi pro budování totalitních imperií. Vynález knihtisku proměnil intelektuální klima v Evropě, film posloužil jako propaganda totalitních režimů 20. století, mnozí soudí, že obdobně prohrálo TV vysílání USA Vietnamskou válku. Může mít on-line vizualita, kde obraz dominuje nad textem (vidíme mrtvé a umírající, ale nevíme často co kdo a proč), mít i špatné výsledky? Obávám se, že ano: veřejné mínění, uhranuté obrazy, nedovolí nějaké rozumné řešení problémů v Gaze a Izrael i nadále bude pozvolna škvařen neporazitelným nepřítelem. 

Nejde jen o rovinu společenskou, i na ryze osobné se cosi děje. HOMO POLITICUS je v tomto novém pojetí povinen vidět, nikoliv už pochopit. Jan Čulík prokázal dle mého značný stupeň otrlosti, když tyto fotky doprovodil výhružným textem: A oni je nezavraždili, pane Tauchmane? Oni jsou ti lidé a ty děti živí? Jak byste to tedy popsal? Označovat normální lidský postoj za "aktivismus" je vrchol hnusu. Je to pozoruhodným důkazem otrlosti a zmatenosti mysli. Skutečně si myslíte, že poukazovat na brutalitu je aktivismus? Doufám, že se nikdy nedostanete do situace, v jaké jsou ženy a děti v Gaze. Osud je nepředvídatelný a s vaším postojem by se vám to mohlo stát...

Pro ty co nechápou: Otázka, zda-li máme být vystavováni těmto fotografiím je stejná jako otázka uvedená v úvodu: Každá žena má povinnost podstoupit nejen pohovor s lékařem o možných následcích a komplikacích interrupce, ale má být ukázáno jak to při zákroku vypadá? Jan Čulík toto ještě graduje: tím, že zastáváme jiné stanovisko, třeba jen v terminologii vražda / zabití, jsme automaticky ocejchováni a prostřednictvím BL samotným Osudem určeni k likvidaci.

Ta fotografie ještě jeden rozměr, který souvisí přímo s principiální odpudivostí „pornografie“, které překračuje o tabu týkající se sexu a smrti. Jistě různé civilizace pravidla co je možné ukázat řešily a řeší různě – existuje odhalené poprsí minojských žen, naturistické pláž v Chorvatsku, burky v Afghánistánu i islámské dívky bojující ve Francii za právo mít zahalenou hlavu. Podobně je tomu se smrtí: obecně se mrtvoly zahalují, jako výraz úcty, ale existují a existovaly zastánci veřejných poprav, novověk i středověk zažil veřejná mučení. ALE teprve internet tento proces pornografizuje, když zcela mimo jakékoliv etické regulativy zpřístupňuje často nepřesně komentované, ne-individualizované obrazy násilí v souladu s politickými cíly. Dejme tomu, že bych byl v tom Iráku zabit. Ztrácí tím moje matka právo na nějakou pietu? Je přípustné abych se stal anonymním masem (fotografie nemá popisek) vystavovaným na protiválečných webech ve jménu Míru, Pravdy? Jistěže dle čulíků ANO: tabu neexistuje. Co když ale se takto nejen poukazuje na brutalituvede to k naprostému zcyničtění toho, co z řady (znávám, že nejasných) důvodů tradice doporučuje zakrývat. 

Obraz a prožívání reality

Jak říká Aristoteles: celek není pouhým souhrnem částí a fotografie, či filmy jsou jen záběry z této reality, které může být prožívána odlišně od obrazu konstruovaném na základě brouzdání po netu, či z televize. Když jsem se vrátil z Iráku můj pocit z války byl zcela odlišný od „mediální reality“. Asi to bude znít zvláštně, ale válka v roce 1991 vypadala v ČTV hůř než v Bagdádu.

Satelitní vysíláni prý spolu-porazilo komunismus. Dodnes jsou satelity omezovány v Iránu (existují tam složitá pravidla, kdy všichni satelit mají a zároveň se tváří, že neexistuje – trochu to připomíná osmdesátá léta v ČR). V tomto případě technologie pomáhá onomu obrozeneckému mýty, kdy informace rovná se svoboda a svoboda je prosperita. Nástup internetu ve formě audiovizuálních přenosů a komunitních webů však část světa nepřivedl k větší svobodě. Seznam nesvobodných zemí je úctyhodný: Rusko, Čína, islámské státy, řada států v Africe a světlo na konci tunelu není. Autoritativní režimy nejenže přežívají navzdory internetu, ony ho dokonce i využívají ke svým cílům a nesvoboda se v nich spíš utužuje, než naopak.

Možná, že je to pochopitelné: internet se změnit ve smetiště nestrukturovaných informací, tištěná média jsou v úpadku a Pallywood dokáže vyrobit jednoduché jasné filmy, které „oslovují“. Možná že konzervativci mají pravdu, když tvrdí, jako Roger Scruton, že „když se moderní liberál pokouší zkonkrétnit ideu svobody, kterou hlásá, vždy se ocitne v tísni a je nucen se ztotožnit (ať už vědomě či nikoliv) se zvyky a zvláštními zálibami určitého způsobu života – života emancipovaného městského intelektuála.“ – možná, že internetová epocha zlikviduje s polu s městským intelektuálem svobodu jak ji dnes na západě chápeme. Čím bude nahrazena? Demokracie je diskuse, říká Masaryk a jak správně prohlašuje Dolejší, diskuse v konfrontaci s obrazem končí, protože co je výmluvnější než hlava mrtvé holčičky vyhrabaná z trosek, která žádné vysvětlení, diskusi ani nepřipouští. „Pornografie“ zde znemožňuje racionální určení viny, diskusi i demokracii a nastoluje bezbřehý rezervoár čistého teroru obrazů násilí, podobně jako klasické porno neukazuje lásku, ale nekonečný oceán sexu. 

Až doposud jsme se věnovali spíše konzumentům obrazů, zaměřme se na jejich producentu. Ve filmu Persepolis je scéna ve které matka ukazuje v rodině plastový klíček a říká: tohle dali mému synovi, že se jako padlý dostane přímo do nebe (s těmi padesáti pannami). Dotazem jsem si ověřil, že řada lidí tuto scénu buď přehlédla a nebo plně nepochopila co bylo tou nabídkou. Není to jejich chyba, bez znalosti kontextu skutečně lze přehlédnout, že v iránských školách byli mladíce ve věku 12 – 15 let verbováni do armády a „použiti“ tím nejděsivějším způsobem: běželi s těmi klíči do minových polí. Roger Scruton si tohoto fenoménu všímá v knize Západ a ti druzí. Tato praktika bylo to schvalována veřejně, jak dokládá příklad oslavného článku o smrti těchto mladých vojáků, ve kterých jsou minami roztrhaná těla přirovnávána k utrhaným plátkům růží. Jistě Irán není Gaza, je pouze jejím spojencem, ale jsou si místní humanisté ochotni připustit, že někdo může uvažovat i takto? A jak s těmito lidmi vést dialog? 

Obávám se, že „Západ“ se stává obětí smrtonosné kombinace: má skrupule a svoboda slova a nechce připustit, že někdo nemusí sdílet ani ty hodnoty co my, jako Scrutonovi „městští intelektuálové“, chápeme jako základní a údajně samozřejmé. Netvrdím, že existuje společnost, které zcela ignoruje jakékoli „obecně lidské“ hodnoty, jen že tyto hodnoty jsou flexibilnější, než mnozí tuší. Jak bojovat s lidmi, pro které nemusí mít lidský život a život dítěte či ženy tutéž posvátnou hodnotu jako má pro nás? Možná, že stojíme před svým způsobem strašlivou volbou: buď rezignovat na svobodu slova a tvrdě prosazovat pravidla o smrti informovat ale neukazovat a nebo rezignujeme na skrupule. 

Poznámka k tvrzení Jana Čulíka: rozhodně není pravda že „Informujeme tak, jak informují mezinárodní sdělovací prostředky.“ když zřejmě špatný titulek Guardianu „Gaza bloodshed continues despite UN calls for ceasefire“ opraví na zřejmě správnější „Izraelské vraždění v Gaze pokračuje s neztenčenou silou“


Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.2

Diskuze

Ondřej Čapek

Texty, co jsem rád napsal a nešly uplatnit jinde
moje-maly.JPG
Oblíbenost autora: 6.52

O autorovi

"No ty seš intelektuál, akorát ti to kazí nějakejch patnáct procent z Kolbenky" ocapek@gmail.com

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31