Ondřejovo okénko

TÝDEN.CZ

24. 9. 2017
Rubrika: O jídle a pití

Popít s mrtvými (poznámka k vepřínům)

Autor: Ondřej Čapek

31.01.2009 11:53

Tanečky kolem vepřína (či prasečáku, chcete – li) mi vadí. Dlouho jsem nevěděl, co přesně mi vadí, a jako reakci pod jeden článek jsem napsal: „Ano, vepříny smrdí, co s tím? Vždy mne pobaví, jak hyperkorektní jemný intelektuál, co jinak roní slzy nad ušlechtilou prací neodcizených a autentických vesničanů najednou v případě vepřína zařadí zpátečku a stane se z něj posuzovatel smradu. Kdysi jsem si dal tu práci, abych zjistil, kde ten vepřín vlastně stoji a k mému překvapení to není úplně na miste onoho koncentráku. Jen část budov zasahuje do jeho původního půdorysu. Je tam i památník, myslím si, ze adekvátní a to ve stejné vzdálenosti jako naše chalupa od místního vepřína. Pokud si pamatuji, ten smrad se dal vydržet, protože téměř cítit nebyl. Navíc mi přijde, ze prostý výskyt zápachu přece nevypovídá o úctě k onomu pietnímu místu. Nějak mě hlava nebere, jakým způsobem vlastně urážíme ty mrtvé, Co je na chovu hospodářských zvířat tak pohoršujícího? Bylo by v pořádku, kdyby to byl kravín?“

Potom jsem si nepozorně přečetl výborný mystifikační článek pana Kostlána o Vepříně v Lidicích a neznaje původní text Peňázův, zmátlo mě to: říkal jsem si, to je fajn, že někde v těch starých Lidicích, kde, co si pamatuji, už nikdo nebydlí (nové Lidice byly postaveny o kus dál) se zachovalo, či bylo postaveno, něco, co jaksi do vesnice patří. Pochopitelně, ten omyl trval jen chvilku. Ale představa, jak navzdory té strašlivé události místní chodí pracovat „do starých Lidic“, mne nepohoršovala. 

Vzpomenul jsem si na svůj starý zážitek z prohlídky expozice holocaustu v jednom z nacistických koncentračních táborů v Polsku: V komunistickém školství se šoa příliš nezdůrazňovala, i proto byl účinek těch velko-formátových černobílých fotek na mě drtivý. Otřesen vylezu před expozici, a protože nikde v dohledu nebylo místo kam si sednout, lehl jsem si na šikmý široký betonový blok vedle schůdků z budovy. Hleděl jsem do nebe a jsa mladý puberťák pateticky přemýšlel o osudech těch lidí z fotek a jaké to měl dědeček štěstí, že tam někde neskončil (jde o složitou rodinou historku, ve které není zcela jasné, bylo – li to důsledkem toho, že byl zapsán jako katolík, nedůsledností nacistické evidence, korupcí, či falšováním rodných listů). Z přemýšlení mě vytrhl německy pronesený požadavek, abych odtamtud vypadl. A bylo po kontemplaci.

Jistě, souhlasím s tím, že pieta je správná, že jsou místa, která vyžadují pomalý strnulý pohyb, že jsem se tehdy choval nesprávně. Jenže není za těmi všemi památníky, mramorovými obelisky, „stezkami a informačními tabulemi podél trasy“, a zákazem vepřínů i jakési snaha o potlačení a vykázání smrti z našeho života? Takto se ta věc, smrt, stane jaksi objektivizovanou, zkrocenou, popsatelnou pomocí informační tabule s mapami a určitě tam bude i logo EU, jako na každé správné cyklostezce. Smrt je něčím, co je zpracováno a ocedulkováno podobně jako instalace pralesa (v reálu temné a nebezpečné věci) v pražské botanické zahradě. Jistě, je to celkem banální zjištění, že jen opakujeme ty staré rituály spojené se smrtí, kdy se svazovali mrtví v hrobech, aby se nevraceli zpět, a že je to jen přesný opak toho, co oficiální deklarujeme: pomník nikoliv jako připomínka, ale jako odpustek, co si platíme, abychom se z těch mrtvých závazků vyvázali podobně jako katolík z hříchu. Jak to zpívá Kryl o tom pomníku, vojínovi a mrouskajících se kočkách…

Na hřbitovech Arménii a Gruzii si lze všimnout hrobů, které jsou zároveň stoly a lavicemi. Lidé tam chodí na hřbitov jednou začas se svými mrtvými pojíst a popít. Podobně i u křížků u cesty, která stoupala z Gruzínských rovin do vysokohorské Mestie se povalovaly různé stakany, lahve po vodce a střepy. Řidič s přáteli se u některých křížků zastavil, pozval nás na stakana vodky, snad i některé tam zabité znal, ale často to bylo jen místo vhodné k napití. Na konci cesty ho od jednoho takového místa ho přátelé museli podpírat. S překvapující důvěrou posadili za volant, no, dojeli jsme, tentokrát. Nevím, třeba se ty mejdany na hrobech dějí jinak, ve strnulé vážnosti, ale chtěl bych věřit, že tomu tak není. Že starší samozřejmě vzpomínají na lidi co znali, ale kolem se jiní hádají o majetek, vůbec uhlazují a začínají rodinné spory, říkají si co se událo po dobu co se neviděli, mezi hroby běhají děti, dospělí pijí vodku, všichni jedí šašliky, chodí se vyčurat někam ke zdi… oč smutnější jsou naše evropské Dušičky. A naopak: představme si, hypoteticky, že by se arménská velká rodina vyjela uctít památku svého předka co zahynul v koncentračním táboře. Jak nepatřičně by vypadali na své pestrobarevné dece, hluční a opilí vedle trosek plynové komory. Jenže: je tento způsob horší, než ten náš? 

Co když celá kauze vepřín je diktována nevědomou snahou o vytěsnění, vyřešení celé té věci? Romové (či vlastně Sinthi) tak dostanou co chtěli, rituálně utratíme mnoho miliónů za nesmrdící pietní místo a Pieta konečně taková jakou ji chceme mít: „elegantně mramorová“, tj. bez krve a zápachu a budou tam jezdit kladeči věnců. Ekonomizace viny: více se utratí, tím je problém vyřešenější, úcta větší a lid vyspělejší. Nic ve zlém, jen se toho podezření na nemohu zbavit. Ale pokud bych si mohl vybrat: rozhodně bych raději, kdyby se mi na hrob pozvracel vykalený prapravnuk, než aby o mém trudném životě a o povinnosti státu udržovat čistotu mramorových desek psal do novin články Petr Uhl, či někdo podobný. 

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.55

Diskuze

Ondřej Čapek

Texty, co jsem rád napsal a nešly uplatnit jinde
moje-maly.JPG
Oblíbenost autora: 6.52

O autorovi

"No ty seš intelektuál, akorát ti to kazí nějakejch patnáct procent z Kolbenky" ocapek@gmail.com

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930