Ondřejovo okénko

TÝDEN.CZ

24. 9. 2017
Rubrika: O psaní

Jan Čulík: „histerické“, „xenofóbní“, „iracionální“

Autor: Ondřej Čapek

11.02.2009 17:45

 

Jistě, není vždy posvícení a někdy člověk napíše pěknou blbost, ale přesto jsem byl trochu překvapen reakcí Jana Čulíka na článek, který si můžete přečíst níž: „[Článek] připadá mi hystericky xenofobní a iracionální. Chtěl bych publikovat článek, který je založen na faktech a na racionalitě.“

Článek by zajisté potřeboval doladit, možná je příliš roztěkaný, na odstavci o Lyotardovi je trochu vidět metoda copy-and-paste z jiného mého textu, co jsem napsal jako student, ale jen obtížně v nněm hledám onu xenofóbii, histerii či iracionalitu, kvůli níž byl BL odmítnut. Publikuji ve formě, ve které byl do BL zaslán. I proto, aby bylo trochu více vidět redakční politiku Britských Listů. Teda, jestli to ještě někoho zajímá. 

Článek Jana Čulíka je (překvapivě?) nesmyslný 

Všiměme si především chybějící logiky, což celý text Nejde přehrávat staré bitvy naprosto devalvuje. Na jedné straně ...všichni lidé mají základní lidské rysy... kdežto: Mezinárodní politikové VŽDYCKY pouze "hodnotí sílu a slabost". Jsou mezinárodní politikové lidé? Kam se podělo jejich lidství, které podle Jana Čulíka nutně patří každému z nás? Jistě: celek (stát) není pouhou sumou svých částí (občanů). Ale jak to že celek se chová principiálně jinak, než všechny jeho části? Je to samozřejmě nesmysl. Čulík směšuje empirismus a modelový přístup. Empiricky vzato se státy chovají různě: Hilerovské Německo jinak než SSSR, USA, Gaullistická Francie. Toto chování plyne z hodnot a aspirací jeho obyvatel, kvality a typu společenského systému, interního systému procesu rozhodování ... jedním slovem z tradice, která má vždy jasně morální kořeny. Šiítský islám je právě tak morální systém jako britské anglikánství, ale jeho dopady na chování státu na mezinárodní scéně jsou naprosto odlišné. Pokud budou podmínky, každý národ a stát najde svého Mengeleho. 

Lze samozřejmě tvrdit, že „každý stát sleduje své zájmy“ podobně jako „každý jedinec maximalizuje svůj užitek“, jenže toto se dá užitečně použít pouze v striktně definovaném, mimo-morálním, vědeckém popisu světa. Tento modelový svět je vždy konstuktem, tedy je mimo běžnou lidskou zkušenost, mimo to jak se lidé vztahují ke světu, a tedy mimo naše zažívání „přirozeného světa“. Jeho pojmy tak mají význam pouze v rámci určité teorie a samotná teorie má pro nás význam buď jako intelektuální cvičení a nebo pokud je schopna predikce budoucích událostí. Jejich naivní užití mimo její rámec je bez jakéhokoliv významu, v uvedených případech pojem „užitek“, tak pojem „zájem“ postrádá jakýkoliv empirický obsah. Může být potom plně matematizován, jak se tomu děje v teorii her.  

Liší se tak od věty „Rodiče milují své děti“, která sama o sobě zakládá určitá očekávání Ale je to pouze empirická, jsou to pouze „obvyklá“, či pravděpodobnosti očekávání, nikoliv kauzálně logická. Neplatí stejným způsobem jako matematické zákonitosti. Ostatně matematika je axiomatickým systémem, protože je aplikována jen sama na sebe, nikoliv na svět lidí. Matematika neříká co je dobré a jakákoliv její aplikce na jsoucí realitu v sobě nese možnost chyby – jak se ostatně mohli přesvědčit realitní makléři aplikující sofistikované matematické modely. (Doufejme, že v případě Obamy půjde o sofistikovanost jiného typu, jinak ještě budeme rádi vzpomínat na Bushovo primitivní Texaské rčení: „vykouříme je z děr“.) Podobně nelze pojem lidství používat jako bezprozporný a jednou provždy garantující termín. Konečně co s lidmi, kteří jako já věříme, že nic takového neexistuje (a že je to škoda), že jde jen o zrecyklavané názory o lidském subjektu od Johna Locka? Stáváme se tím v Čulíkově světě ne-lidmi? 

Další metodou Jana Čulíka je podsouvat oponentům něco, co netvrdí. Především Petr Litoš v dotyčném článku nijak nerozlišuje lidi na zlé a dobré, pouze říká, že Putin jako ex-zpravodajský důstojník KGB se bude chovat určitým způsobem, a že je chyba, pokud tento muž je v čele velmoci. Toto tvrzení Jan Čulík nijak nevyvrací. 

Čulík by zejména neměl nám, stoupencům radaru, vnucovat z prstu vycucané přiblble naivistické vidění světa. Radar je pro mne jen (možná) drobným krůčkem od světa, kde už střílí novináře, ke světu kde se novináři zatím nestřílí – ničím víc. Neexistuje dokonalé bezpečnostní řešení, neexistují dokonale Dobří a Zlí. Naopak existují lepší a horší řešení a nutnost mezi nimi volit. 

Opravdu bych byl rád, kdyby Rusko prokázalo tolik sebereflexe jako USA, (a do vlastních řad: bylo by skvělou zprávou, kdyby EU měla svého Michaela Moorea, jakkoliv s ním nesouhlasím), jenže tak tomu dnes není. Zato máme v Janu Čulíkovi a jemu podobných ony skvělé intelektuály co obdivují obratnou novou ruskou generaci. Zajímavé: proč nepoužil slovo svobodomyslnou, demokratickou – „obratné“ bylo i NDSAP. V případě Ruska existuje řada příznaků, že zdalaka není demokratickou zemí. Kromě Anny Politkovové jde třeba o dobře našlápnutou kariéru Andreje Lugovoje, kterého Britivé podezírají z vraždy Alexandra Litviněnka. USA jistě není ideální zemí, ale zatím se tam zatím vrazi poslanci nestávají, řada politických afér v USA svědčí o určité schopnosti očisty od nejhoršího. Opět ale jde o lepší / horší, nikoliv o hledání dokonalého. 

K větě: ....Rusko, zda se nestane nebezpečným (totéž platí i o Spojených státech)...

V Rusku jsou zabíjeni novináři. Může Jak Čulík uvést nějaký případ ze Spojených států z poslední doby? (a i kdybychom rozšířili záběr na celé poválečné USA, nemyslím si, že vraždy Martina Luthera Kinga, či JFK nejsou srovnatelné s vraždou Anny Politkovské a zejména se způsob následného vyšetřování se dost liší).

...všichni lidé mají základní lidské rysy, a tedy existuje možnost se na základě tohoto společného lidství domluvit... 

Jo tohle říkal můj dědeček o Němcích, protože měl řadu přátel mezi německou sociální demokracií. To, že nakonec neskončil v koncetráku je spíš dílem náhody (evidován jako katolík) a potom asi díky obvyklé bolesti všech totalitních režimů – bující korupci. Jan Čulík opět zdatně mlží, když necituje ony autory propagující to mýtické lidství. Byla sepsána řada analýz a filosofických děl tvrdících naprostý opak. Uvedu hned dvě: 

Lyotard ovažuje za jediný správný způsob, jakým svět dokazuje své jsoucno (tedy to, že je) je právě existence před- nebo spíše mimo-subjektivního vyvstávání vět. Vše co se dá analyzovat je analyzováno na základě přijetí nutnosti tohoto "děje". Každá věta v sobě (v rámci svého universa) nese adresanta (ten kdo jí říká) adresáta (ten komu je určena) referens (čeho se týká) a smysl. Rozepře vzniká tak, že na větu nelze navázat jinak než mlčením, protože nelze určit adresanta, adresáta, referens nebo smysl. Protože vše co skutečně existuje jsou věty a jejich vyvstávání, základním faktem, který svědčí o tom, že se holocaust „Osvětim“ „odehrála“ je mlčení obětí. Osoby „vně“ tohoto řádu nemají možnost se dovolat nestranné autority. Osvětim“ je příkladem rozepře, protože smrt židů v plynových komorách se neděje v rámci jakékoliv společného právního či jiného systému. Aby bylo jasné: Lyotard zcela jednoznačně popírá ono prý nezpochybnitelné lidství. I když nemusíme s jeho názory souhlasit, rozhodně „všichni lidé mají základní lidské rysy, a tedy existuje možnost se na základě tohoto společného lidství domluvit“ u něj neplatí.

Richar Rorty ve své knize Contingency, Irony, and Solidarity (vyšla i česky) postupuje trochu jinak, řekl bych přístupněji co do formy, a z trochu odlišných ideových východisek. Jeho analýza Orwellova románu 1984, především analýza finále vztahu Winstona Smitha a O‘Briena (zatčený a vyšetřovatel) stojí v zásadě na předpokladu, že i když mají oba muži mnoho společného, oba jsou to kultivovaní intelekuálové, jejich volba (románového) Zla a Dobra může být koneckonců výsledkem pouhé náhody. Děsivost vize románu spočívá právě v tom, že O’Brien NENÍ primitivní mlátička, že lze myslet svět kde Zlo nabízí více než Dobro a neexistuje ke skutečnosti vztažený finální slovník Pokud Čulík používá lidství jako kategoriální pojem, jde v Rortyho pojetí o neoprávněnou důvěru právě - ve finální slovník. Pokud vůbec existuje v tomto depresivním a skeptickém pojetí nějaká naděje je v pouhém sklonu a schopnosti být citlivým vůči utrpení jiných.

Závěrem: pan Litoš velice stručně jen zopakoval řadu názorů na Putina, které sdílí sami Rusové. Zatím jsou slyšet i v Rusku, ale s vědomím, že riskují o dost více, než my, lidé na západě. Škoda, že si jan Čulík nedal práci a více nepopsal ony vůči vládě více kritické tiskoviny. Dost možná, že je spíš než cokoliv jiného, je chrání pevná cenzura v klíčových médiích, protože nakonec rozhoduje onen „běžný člověk“ (což Putin ví) mimo jejich dosah a vliv. Pokud jsem mluvil s Rusy o politice až příliš často to byla směsice paranie, přesvědčení o (židovském) spiknutí, o nutnosti silného vládce. Jistě, historie se rozhodně zcela neopakuje, ale existují určité podobnosti. SSSR bohužel i pro běžného Rusa bylo poraženo tak trochu neviditelně, v tomto ohledu podobně jako Německo v roce 1917. Možná proto by byla vhodná mírná opatrnost. 

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  5.63

Diskuze

Ondřej Čapek

Texty, co jsem rád napsal a nešly uplatnit jinde
moje-maly.JPG
Oblíbenost autora: 6.52

O autorovi

"No ty seš intelektuál, akorát ti to kazí nějakejch patnáct procent z Kolbenky" ocapek@gmail.com

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930