Ondřejovo okénko

TÝDEN.CZ

24. 9. 2017
Rubrika: O psaní

„Horší žmolku z prdele statného drvoštěpa“

Autor: Ondřej Čapek

19.02.2009 10:51

„Znal jsem jednoho prostopášného lajdáka, který jmenován profesorem morální filosofie a docenta, jenž neviděl hvězdy střízlivý. Ten byl jmenován profesorem astronomie. Měli jsme profesory historie, kteří kromě několika fantastických historických románů nečetli nic, co by je kvalifikovalo pro jejich úřad. Stejně tak jsme měli bezpočet profesorů řečtiny, hebrejštiny a latiny, kteří sotva znali svou mateřštinu.“

Již mnoho let se snažím (třeba říci: ne moc usilovně ani ne moc úspěšně) o získáni titulu PhD, respektive o napsání dobré práce z oboru filosofie (ať si pod tím představíme cokoliv – zde platí, že definici je součástí řešení). Tuhle jsme s kamarádem zašli po boxu (tedy v mém podání spíš než o rohování, jde o kondiční mlácení do pytle pod dohledem trenéra) do klubu Exit. Protože je kamarád také postižen filosofií, rozvinula se debata o tom co by vlastně mělo být cílem oboru filosofie a VŠ vzdělání vůbec.

Na dobrých (ne-li všech) amerických universitách je zvykem, že student je nucen „donekonečna“ přepisovat a cizelovat své texty a na základě konkrétních výtek vyučujícího. Na konci tohoto procesu se očekává, že absolvent se naučí řemeslu „jak psát“ a bude se umět vyjadřovat k věci, stručně, jasně a adekvátně tématu, žánru a „ideálnímu čtenáři“ (cílové skupině). Něco podobného jsem v Čechách zažil jen asi dvakrát: Poprvé, kdy jsem se docházel za Jaroslavem Jiranem, redaktorem Ikarie s cílem napsat publikovatelnou SF povídku, po druhé to bylo korespondečně, když mi Zdeněk Holý ze Cinepuru opakovaně vracel opoznámkovaný text tohoto článku. I díky jemu byla verze publikovaná daleko lepší než výchozí verze. Bohužel tento přístup je na českých VŠ spíše vyjímkou. Prý proto, že vyučující jsou placeni za kus, nikoliv za výsledek. A možná i proto, že texty samotných vyučujících by neprošli ani první kritickým čtením.

Hnijící rybí hlava

Podle přísloví „ryba hnije od hlavy bych se rád zaměřil na dva akademiky. Jiří Havel co „trochu učí na Institutu ekonomických studií FSV“, ekonomický expert ČSSD (bez ironie: těžká práce, má-li se dělat poctivě) a Martina Potůčka, vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie a garanta magisterského a doktorského programu Veřejné a sociální politiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Tedy: rozhodně ne „žádný béčka“. Při plném respektu k různorodým způsobům psaní a mimo ideologické východiska lze očekávet, že jejich texty by prošly i jen základním kritickým čtením?

 Jiří Havel svém článku Jeden dolar nepadne všem ironizuje tvrzení Lenky Zlámalové:„Evropa ale ideální měnovou zónou... nebyla. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi[EU] v ekonomickém výkonu, produktivitě práce, flexibilitě najímaní a propouštění i inflaci zůstávají velké - a hlavně se nezmenšují.“

Havel oponuje „Podle Mundellovy teorie optimálních měnových zón jsou ze všeho nejméně vyhovující zónou pro jednu měnu USA. Jedna měna nemůže být jasně vhodná zároveň pro slunnou Kalifornii a promrzlou Aljašku.“

Pan docent s Havel se hluboce a zle mýlí ve své interpretaci teorie otimálních měnových zón. Optimální měnová oblast není principiálně spojena s podnebím, či počasím, ale především s mobilitou výrobních faktorů– práce a kapitálu a v druhé ředě neexistencí či existencí jednotného trhu a dalších faktorů jako je je míra fiskální a politická integrace. EU není optimální měnová zóna, protože existují omezení na pracovním trhu (nejen zákonná, ale i jazyková, tradice cestování v rámci celé EU chybí), kdežto Chile je jedna optimální zóna jakkoliv je počasí jiné na jihu, než na severu země. Jením z důsledků imobility výrobních faktorů jsou právě Zlámalovou zmíněné rozdíly v produktivitě práce atd. Je sice pravda, že USA asi nejsou optimální měnovou zónou (i tam existuje různá úprava výše minimální mzdy, například), ale problémem není osa sever – jih, z důvodů počasí, ale východ - západ. V článku „The euro is unlikely to disappear, but its benefits are increasingly difficult to spot“ jsou opět uváděny USA jako příklad neoptimální měnové zóny a to na příkladu Sillicon Valley a Texasu, kde je podobné podnebí, ale existuje odlišná struktura místní ekonomiky. Právě tato zakládá odlišnost reakcí na jednotné ekonomické šoky. Protože pan docent zjevně nechápe mechanismus měnových zón, těžko říci, proč a kde se vzalo jeho ohodnocení míry neoptimality dolarové zóny jako té nejméně vyhovující.

Pokud se Jiří Havel sice blbě, ale přece jen pohybuje na půdě ekonomické terminologie, Martin Potůček je už zcela mimo, když píše věty jako: ...artikulované zájmy finančního kapitálu, protěžující neoliberální ideologii, které se úspěšně prosadily v arénách politického rozhodování, a nekompetenci společenských věd v poznávání charakteru soudobé fáze vývoje lidské civilizace.

Asi by to byla patafyzická disputace nad tím, jestli zájem finančního kapitálu může něco artikulovat, či se někde prosadit, či jak posoudit míru kompetence vědy vůči charakteru soudobé fáze vývoje lidské civilizace. Jedním z trimfů ekonomie totiž byl přesný opak tohoto požadavku na společenskou vědu: dokázala totiž, že něco prostě předvídat z podstaty věci nelze (trochu mimo můj obor: prý podobný způsob dokazování – totiž že něco nejde - existuje i v matematice). Sporné je i tvrzení o fázovém vývoji civilizace. Naštěstí dál je Potůček konkrétnější:

„Vývoj světa se až do loňského roku odehrával ve znamení převládajícího neoliberálního paradigmatu, vtěleného do tzv. Washingtonského konsenzu. Ten bylo a lze – samozřejmě zjednodušeně – vyjádřit sloganem „Stát je překážkou svobodného podnikání (a tím i blaha společnosti jako celku).Toto paradigma vznikalo a postupně sílilo v USA, posléze ve Velké Británii a nakonec s plnou razancí, podporováno institucemi jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, dorazilo i k nám. Zde koincidovalo s diskreditací a politickou porážkou komunismu a potencovalo hledání zásadně odlišných řešení.“

Už úvod je poněkud velkohubý: opravdu se tak důležitá světová událost jako je ekonomický a politický nástup Číny, jejímž symbolem byla olympiáda, se děje „ve znamení převládajícího neoliberálního paradigmatu“? Sporné je i spojení neoliberálního paradigmatu (NP) a Washingtonského konsensu“ (WK) s větou „Stát je překážkou svobodného podnikání“. Přiznávám, že NP je pro mne mlhavý termín a i to i díky jako nadužívání pro kde co a obtížnou dataci začátku a konce. Pokud ho spojíme s politiky jako Margaret Thacherová a Ronald Reagan, týká se období, ve kterém Británie, resp. Spojené státy, vedly úspěšnou války (Falklandy) a tedy spíše období, kdy stát rozhodně nebyl demontován, ale zefektivněn a v určitém úhlu pohledu posílen.

WP je naopak politika Mezinárodního měnového fondu primárně určená latinskoamerickým zemím v dluhové krizi a sám termín byl ekonomem Johnem Williamsonem uveden v život až v roce 1989. Obsahuje 10 bodů, uskutečnění řady z nich stojí sice na minimálním, ale silném státu – jsou to zejména: fiskální disciplína, přesměrování veřejných výdajů z dotací do základního a středního školství, základní zdravotní péče a rozvoj fyzické infrastruktury, ochrana vlastnických práv. Je pravdou, že jako součást NP+WK byla „prodávána“ i šoková terapie (a to i ve své radiální formě „zhasnout a zprivatizovat“ , jenže v tom případě došlo k jeho překonání nejpozději o deset let dříve než uvádí Potůček. Výsledkem tohoto překonání je silná kritika porevolučního chaosu v Rusku a opatrná akceptace politiky Putinova Ruska (které rozhodně je spíše tradicionalistické a autoritářské, než neoliberální) a Číny (kde se rozvíjí ekonomika přímo v rámci komunistického státního aparátu) některými západními ekonomy. Jistěže pro uživatele wikipedie jsou tyto termíny do jisté míry podobné, jenže neměli bychom mít na vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie trochu vyšší nároky?

Poslední věta je zase příkladem jak formálního, tak faktického pochybení. Z hlediska formy mi není jasné, proč je nutné použít slova jako „koincidovat“ a „potencovat“, z hlediska obsahového, když se ty slova pokusíme rozklíčovat (my hloupější za použití on-line slovníku), je nesmyslná: jednak v roce 1989 nebyl politicky poražen komunismus, ale jeho předcházející fáze „reálný socialismus“ a především diskreditace a porážka nebyly koincidenční (=souběžný v čase i místě, souhlasné, shodné) s příchodem „neoliberalismu“ devadesátých let k nám. „Komunistický“ režim ve středovýchodní Evropě byl diskreditován pozvolna v čase a v míře závislé na intelektuální atmosféře té které země – v Spojených státech to bylo dříve než ve Francii, Maďaři si prožili svůj rok 1956, u nás snad byl „komunismus“ zdiskreditován i mezi samotnými komunisty v roce 1968 – 70. Období české normalizace bylo obdobím ideologické prázdnoty a předstíraní a členství ve Straně bylo především vyjádřením loyality s okupantem výměnou za hmotné statky. Autenticky revolučně zapálený komunistický intelektuál byl možná uvěřitelnou bytostí v roce 1950, nikoliv v roce 1980, a proto diskreditace režimu nemohla „koincidovat“ s příchodem NP+WK do našich zemí v devadesátých letech. Kromě toho reálný socialismus padl již koncem roku 1989, kdežto radikální ekonomická reforma (a období Václava Klause) nastává až o něco málo později.

Teoretik budoucích pogromů

Potůček nakonec opět stanovuje onu prokletou hranici MY (veřejný dohled) versus ONI (nemorální aktéři globálních finančních trhů): „aktéři globálních finančních trhů byli osvobozeni z pout veřejného dohledu a kontroly a pustili se bez morálních skrupulí do hry známé pod názvem „letadlo“. Těžko říct, kdo jsou oněmi aktéry globálních finančních trhů – jsou to soukromé instituce, suverénní fondy (trochu nešťastný překlad anglického Souvereign Funds – investiční fondy vlastněné státem) a patřil šéf FEDu Greenspan mezi ONI a nebo MY? Jistě, že Krize je důsledkem i selhání kontrolních mechanismů, jenže často nešlo a nejde o „veřejný dohled“, jakospíš o problém manažer – vlastník, kdy manažeři mají o chodu více informací než její vlastníci a tím oslabují vlastnické právo, aniž by zároveň přijali adekvátní díl rizika. Obdobně nešťstné je použití termínu „letadlo“, i když ho používá i Ondřej Benáček ve svém velice dobrém (i proto, že včasném) článku. Nemyslím si totiž, že by tento termín měl být používán i na (zpětně viděno) nerealistické investiční projekty, „letadlem“ ať jsou nazývány akce podvodné od samého začátku.

Pokračujme dále: Za úspěchem neoliberální interpretace problémů soudobé civilizace je nutno vidět masivní a artikulované ekonomické zájmy globálního finančního kapitálu. Ty byly s vynaložením značných zdrojů uplatňovány k přímé i nepřímé podpoře akademických a politických kruhů, které tyto koncepty uplatňovaly při přípravě, zdůvodňování a realizaci reforem deregulace ekonomiky i demontáže sociálního státu.

Tvrdě řečeno: s představou jakési finanční skupiny, která je schopná manipulovat s veřejným míněním globálně a vystavět celou falešnou ideologii se Potůček dostává až na pozici nacistů. Na rozdíl od nich však současná levice není ochotna udělat ten jediný a bohužel potřebný krok k tomu, aby byla brána vážně: totiž definovat tuto skupinu na úrovni konkrétních osob a institucí a zahájit boj. Pokud se poněkud „více intelektuálně ostýchavý“ Štěpán Kotrba z Britských listů rozhodne o „jmenování viníků“, celý koncept se rozpadne v nesmysl. Protože naštěstí žijeme ve složitém světě, kde různí lidé sledují různé cíle, není k dispozici zatím žádná sdílená pohádka o Zlých Lidech, jako byla ta hnědá o židovských čachrářích. S tím souvisí i další věc: zárodkem dnešních problémů jsou mimo jiné NINA (No Income No Asset) hypotéky určené právě jako nástroj sociální politiky „pro podporu hospodářsky slabých komunit vnitřního města a venkova. Cílem bylo usnadnit poskytování hypoték, prosadit nová pravidla a zaručit zvýšení finančních toků do chudších lokalit“ - více viz Geneze krize od Milana Zeleného. V určitém ohledu lze tvrdit, že Krize byla podpořena i sociální politikou, nikoliv její demotáží.

Potůček díle píše: „Dochází-li dnes tak rychle k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát, jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly v minulosti nikdy k dispozici, naopak se omezovaly a stále větší břímě v uspokojování potřeb se přesouvalo na jednotlivce a rodiny? Vysvětlení je nutno opět hledat v úzkých ekonomických zájmech těch, kteří chtěli přesunem těchto služeb z veřejného do komerčního sektoru získat další podíl na zisk.“

Opět špatně: nikdo přece nepopírá, že ony masivní investice se dějí na úkor budoucího růstu (jak to ostatně předpokládal Keynes). Zda o jde o tu nejlepší možnost ve špatné situaci se teprve uvidí, zatím platí, že se něco udělat musí. Jistě můžeme kritizovat americký systém zdravotnictví a školství, ale vysvětlení, proč do něj nebylo investováno státem plyne z institucionálních faktorů tedy z toho, jak je celý tento systém uspořádán a o jaké společenské hodnoty se opírá. Důležitým faktorem jsou soukromé peníze nadací a dárců a vliné přesvědčení, že stát svými aktivitami nutně omezuje svobodu. Najde o úzké ekonomické zájmy kohokoliv. Navíc sociální výdaje nejsou posvátná nekritizovatelná kráva, i sociálně orientované státy jako jsou Německo a Francie nebyly schopny plně integrovat některé minority (pařížská „islámská“ banlieu).

Potůčkův text prý byl příspěvkem na Mezinárodní vědecké konferenci Ekonomicko- správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nazvané Šlapanice 2009 konající se 22. ledna 2009. Moc by mne zajimalo, jak to proběhlo a jaké zazněly výhrady – sborník, jak se zdá ,je navzdory mezinárodnosti akce česky.

Zpět v Exitu

Naděje na závěr? Snad jen, že uvedený uvozující citát se netýká nějaké nevýznamné školy, ale samotného Oxfordu osmnáctého století, z čehož plyne, že vše jest - a tedy i mizérie – dočasné. Jakkoliv to vypadá, že „z důvodů úspor bylo i světlo na konci tunelu zhasnuto“, jak se praví současný krizový vtip prý ruského původu. Ale už Ladislav Klíma prohlásil: „Žmolek z prdele statného drvoštěpa má větší cenu než celá dnešní česká inteligence“ v době prvorepublikové. Stále však věřím, že i dnes jde o expresivní hyperbolu a nikoliv o konstatování stavu věcí.  

Jinak výše zmíněná debata v Exitu skončila v podstatě tradičně: přišla kamarádka a začali jsme si povídat o úplně jiných věcech...
 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  5.33

Diskuze

Ondřej Čapek

Texty, co jsem rád napsal a nešly uplatnit jinde
moje-maly.JPG
Oblíbenost autora: 6.52

O autorovi

"No ty seš intelektuál, akorát ti to kazí nějakejch patnáct procent z Kolbenky" ocapek@gmail.com

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930